Prof. MUDr. Jaroslav Peregrin, DrSc. (1922-2002)



                                         




Narozen 5. prosince 1922 v Komárně, kam jeho otec, Čech, odešel po založení ČSR pomáhat Slovensku, konkrétně komárenským loděnicím. Do Čech se vrátil studovat; absolvoval Lékařskou fakultou Univerzity Karlovy v Hradci Králové a na ní se pak stal asistentem, docentem a nakonec (v roce 1968) profesorem fyziologie. V roce 1950 si vzal Alenu Peregrinovou, dětskou lékařku, se kterou pak celý život bydleli ve východočeské metropoli. V roce 1951 se jim narodil syn Jan, z něhož se stal rentgenolog, a v roce 1957 syn Jaroslav, ze kterého vyrostl logik.

V roce 1945 vstoupil do KSČ s přesvědčením, že za komunismu bude lépe. Nějaký čas mu trvalo, než pochopil, že tomu tak nebude; v šedesátých letech pak přivítal 'obrodný proces'. Po příchodu sovětských vojsk v roce 1968 byl z KSČ vyloučen, což zásadně negativně poznamenalo jeho vědeckou kariéru: nesměl učit, cestovat, a na fakultě byl spíše jenom trpěn, než aby se na jejím rozvoji mohl nějak hlouběji podílet. To byla škoda, protože přes své takto omezené možnosti dosáhl nezanedbatelných vědeckých výsledků.

Specializoval se na fyziologii, zejména pak na neurofyziologii; mnoho námětů pro vědecké bádání si přinesl zejména z ročního studijního pobytu na Kerckhoffově institutu v Bad Nauheim v Německu, který absolvoval v roce 1968. Věnoval se zejména studiu zrakových funkcí mozku a tzv. evokovaným potenciálům. Přes všestranná omezení svých možností publikoval celou řadu významných prací. (Viz jeho nekrolog Miroslava Kuby.)

Za zmínku stojí jeho vztah k počítačům. Již v době, kdy se výpočetní technika teprve začínala šířit, si uvědomil její průlomový charakter, a nejenom že se zasloužil o to, že se na jeho pracovišti objevil tehdy nevídaný minipočítač (značky DEC); snažil se i aktivně proniknout do všech jeho tajů. Již vlastně v důchodovém věku se pak začal seznamovat s prvními mikropočítači, a ty se mu podařilo ovládnout lépe než mnohým nadšencům nastupující generace.

Do důchodu odešel v roce 1989; a ani po revoluci se nenechal zlákat zpět na fakultu; cítil se starý a taky opotřebovaný. V důchodu se kromě toho, že se stále aktivně věnoval fyziologickým výzkumům, začal zajímat o genealogii a historii. Vyšel z pátrání po historii vlastního rodu (viz historie našeho jména a rodu, kterou sepsal) a přes něj se dostal i k obecnějším výzkumům lokální historie na hradecku a na rychnovsku (viz například kronika Františka Švece, kterou přepsal z kurentu a připravil k vydání).

Zemřel 10.března 2002, ve věku nedožitých 80 let.